Na začátku měsíce se kvůli indiskrétnímu cvaknutí paparazziho dostala do potíží další slavná osobnost. Obětí se tehdy stal komik Marcelo Adnet, jehož manželství s kolegyní Dani Calabresovou se otřáslo v základech, když se v médiích objevily fotografie, na nichž se dopustil nevěry.

Adnet je známá osobnost, známý člověk (ale ne veřejně činná osoba - i kdyby byl, nevykonával svou profesi). K jeho uklouznutí došlo na ulici, poblíž baru, kde se bavil s přáteli, v centru Ria de Janeira. To, co je pro nás důležité analyzovat, zde samozřejmě není hercovo chování (mimochodem, do toho by nemělo nikomu nic být, ale nikomu jinému než přímo zúčastněným), aleskutečnost, že se jeho obraz a soukromí zobrazovaly v celostátní síti.

Zásadní otázka zní: měl paparazzo právo bez komikova svolení pořídit jeho portrét a ještě umožnit jeho zveřejnění?

Víme, že práce paparazziů spočívá právě v tom, že "kradou" snímky slavných lidí, aby je prodávali bulvárním časopisům (o tom, jak takový život vypadá, vypráví v knize, která právě vyšla v nakladatelství iPhoto Editora, Max Lopes, Brazilec, který se tím ve Spojených státech živí už deset let). nejdramatičtější případ, který se paparazziů týkal, se odehrál v srpnu 1997 v Paříži a vyústil ve smrt princezny Diany a milionářskéhoEgypťan Dodi Al Fayed.

Paparazzi jsou tu ale proto, že existuje trh, který na jejich práci vydělává miliardy, a to na základě zájmu veřejnosti o život celebrit. Problém je, že podle zákona má slavná osoba stejné právo na soukromí jako vy nebo já.

Brazilská ústava a občanský zákoník přiznávají občanům práva na vlastní tělo, jméno a osobní identitu, čest, podobu a soukromí. Jedná se o osobnostní práva. Nás zde zajímají právě poslední dvě.

Právo na podobu poskytuje občanovi kontrolu nad použitím jeho podoby, jako je požitek ze zobrazení jeho individuálního a rozlišitelného vzhledu, ať už konkrétního nebo abstraktního. Jinými slovy, jak věrné zobrazení, tak "naznačení", že člověk je takovou osobou, jsou chráněny zákonem - k tomu, aby byla respektována jeho intimita a osobnost, stačí, aby se zobrazovaná osoba poznala.

"Pojem obrazu se tedy neomezuje pouze na zobrazení vizuální stránky osoby prostřednictvím umění malířství, sochařství, kresby, fotografie, karikatury nebo dekorativní figurace, reprodukce v figurínách a maskách. Zahrnuje také zvukový obraz fonografie a rozhlasového vysílání a gesta,dynamické projevy osobnosti", vysvětluje Walter Morais v textu publikovaném v časopise Revista dos Tribunais v roce 1972.

V Brazílii je právo na podobu výslovně zakotveno v novém občanském zákoníku, a to v jeho kapitole II (O osobnostních právech), článku 20: "S výjimkou případů, kdy je to povoleno nebo kdy je to nezbytné pro výkon spravedlnosti nebo udržení veřejného pořádku, může být zakázáno zveřejňování písemností, přenos projevů nebo zveřejňování, vystavování nebo používání podoby osoby, na jejíža aniž by tím byla dotčena případná náhrada škody, pokud poškozují jeho čest, dobré jméno nebo vážnost nebo jsou určeny ke komerčním účelům".

Pokud jde o právo na soukromí, je stanoveno v článku 21 občanského zákoníku takto: "Soukromý život fyzické osoby je nedotknutelný a soudce na žádost zúčastněné strany přijme nezbytná opatření k zabránění nebo zastavení jednání, které je v rozporu s tímto pravidlem.

Tento právní deštník má jeden háček: veřejný zájem nebo svoboda informací má přednost před právem na podobu a soukromí. O tom, zda výjimka převáží nad pravidlem, rozhoduje: a) míra užitečnosti skutečnosti, o níž se prostřednictvím podoby informuje, pro veřejnost; b) míra aktuálnosti podoby (to znamená, že musí být aktuální a neodmyslitelně spjatá s danou informací); c) míra nezbytnostiZ právní ochrany jsou vyloučeny i veřejné osoby při výkonu svých funkcí, včetně například prezidenta republiky a volebního komisaře při volbách.

Na druhou stranu judikatura shodně uznává, že "zveřejnění fotografií bez svolení fotografované osoby porušuje právo na podobu". Jinými slovy, pokud fotografovaná osoba neví, že je fotografována, dochází k porušení jejího práva. A právě zde přicházejí na řadu paparazziové.

Někdo by si mohl myslet: "Slavní lidé žijí ze své image. Mnozí žadoní o to, aby mohli být na obálce časopisu." Nebo dokonce, že "kdo je v dešti, musí zmoknout". V knize Osobnostní práva (2013), Anderson Schreiber, magistr občanského práva z Univerzity státu Rio de Janeiro (Uerj), uvažuje o této problematice jinak: "Pokud je osoba díky své profesi nebo úspěchu vystavena veřejnému zájmu, zákon by neměl omezovat, ale naopak se zdvojenou pozorností zajistit ochranu jejího soukromí." Právník posiluje rozlišení, které jsme učinili již na začátku: celebrita není osobaSláva podle něj není omluvou pro zásah do soukromí, "a ani skutečnost, že se nacházíme na 'veřejném místě', nemůže být uváděna jako okolnost, která dovoluje narušit soukromí", dodává.

Ještě jedno rozlišení zahrnující tentýž pojem je dobré si připomenout: "veřejný zájem" (na němž je založena práce tisku) není totéž co "veřejný zájem" (věci, o nichž se lidé rádi dozvídají. Například drby o celebritách). První může ospravedlnit potlačení práva na obraz a soukromí. Dobrým příkladem "veřejného zájmu" je žurnalistika nebo např.Druhý, ne.

Jinými slovy, paparazzo nejenže způsobil Marcelu Adnetovi velké bolesti hlavy, ale také porušil zákon.