Vylezl jsem na stoličku, natáhl ruce na dno skříně a vytáhl krabici. Uvnitř byl příběh mé rodiny. Uvnitř byl příběh, který je součástí mě.

Fotky jsem pořídil z vnitřku igelitového sáčku. Některé už časem zežloutly. Jiné v podivném formátu. Malé. Se zvlněnými okraji.

Cítila jsem vůni doby, která zůstala za námi. Fotografie mé babičky, která se v roce 1940 v cikánských šatech procházela ulicemi Ria de Janeira. Fotografii po fotografii jsem pokládala na podlahu a snažila se najít začátek, prostředek a konec každého příběhu. Nemohla jsem. Myslím, že život je vlastně změť okamžiků, které míchají to, co cítíme. Fotografie v reálném čase.

Viděla jsem fotky své babičky, jak se v pubertě opírá o auto s nějakým kamarádem z dětství (představuji si to ve svém vyprávění). Fotka, jak cucá mango, které si podle mě půjčila (navždy) od sousedky.

Na další fotce babička držela v náručí maminku, když byla ještě miminko. Zhluboka jsem se nadechla a pomyslela si: "Jdi pryč, slzičko! Moje babička přišla během necelých dvou let o dvě děti. Před více než 35 lety prodělala mrtvici, ale na jedné z fotek ještě chodila bez pomoci berle.

Našel jsem fotografii své matky v autobuse. S ní i další příběh: první polibek s otcem na výletě do Campos do Jordão. Zajímavé je, že když mi ten příběh vyprávěli, představoval jsem si matku v růžové halence a se svázanými vlasy a otce v černých kalhotách a modré košili.

Matka měla na sobě kostkovanou košili a rozcuchané vlasy. Otec, nevím, co měl na sobě, byly mu vidět jen vlasy (když je ještě měl). Když jsem se zeptal matky, přiznala se: otec neměl moc oblečení, vzal si jen kraťasy. Pomyslel jsem si: kraťasy v Campos do Jordão?

Pár minut po této fotografii přišel první polibek. Autobus prudce zatočil (díky, pane řidiči!) a otec "nechtěně" spadl matce do klína.

Další fotky. můj dědeček na pláži s pózou dospělého muže. můj otec s rozpáraným břichem. a moje matka sedící na písku a... sakra, jak já vypadám jako moje matka! Ještě jsem tam nebyl, ale to nevadí. už jsem byl součástí každého z těch příběhů.

Teď už jsem na fotkách, plazím se, dudlám jako babička, hraju si s bratranci a sestřenicemi, pláču. A další miminko do rodiny, moje sestra.

Nejvtipnější je, že si nic z toho nepamatuji. Ale když se dívám na ty fotografie, vím, že jsem to všechno prožil. A věřte mi, že malé fotografie uchovávají skvělé vzpomínky. Inspirují nás, abychom šli dál, ale nezapomněli na to, co jsme prožili.

A když si vzpomenu, kolikrát jsem matku požádal, aby si stoupla na stoličku, natáhla ruce na dno skříně a vyndala alba a krabice s našimi fotkami. Každý příběh, který tu vyprávím, mi už vyprávěla na každé nalezené fotce.

Dnes fotografuji rodiny v naději, že se jednou některé děti v každém z těchto příběhů najdou. Až se po letech budou dívat na své fotografie, budou moci objevovat a představovat si, co všechno ten den prožily.

Přemýšleli jste někdy o tom, jaké to bude, až rodina, kterou jste fotografovali, otevře za dvacet, třicet, padesát let své fotoalbum?

Tak přemýšlejte a přemýšlejte pečlivě, i vy jste součástí tohoto příběhu.