Před časem jsme hovořili o síle snímků, které zaznamenávají tragédie, o tom, jak jsou přítomny ve zpravodajství a ve velkých fotožurnalistických cenách. Je však obtížné změřit lidský rozměr, který snímek dokáže oslovit, aby bylo jasné, že nejde jen o grafiku - jde o bolest lidí. Je také obtížné zhodnotit cenu, kterou si vybírá u těch na druhé straně obrazovky,Často je považován za "supa", který kazí nejvyšší právo těm, kteří trpí. Mluvili jsme také o Kevinu Carterovi.

Tento týden časopis Tým zveřejnila svědectví Taslimy Akhterové, bengálské fotografky, která se 24. dubna nacházela v troskách budovy, jež se zřítila v Savaru na předměstí Dháky, hlavního města Bangladéše. Pořídila jeden z těch snímků, na které se těžko zapomíná. Nazvala jej Závěrečné objetí ("Poslední objetí"), obraz, který symbolizuje tragédii, při níž zahynulo více než tisíc lidí a téměř 2 500 jich bylo zraněno.

"Po ničivém zřícení textilní továrny na předměstí Dháky vzniklo mnoho silných snímků, ale objevila se i jedna srdcervoucí fotografie, která zachycuje smutek celé země na jediném snímku," napsal na svém blogu na webu Tým na svých internetových stránkách.

Bengálský fotograf Shahidul Alam, zakladatel jihoasijského fotografického institutu Pathshala, časopisu řekl, že snímek je "sice hluboce znepokojivý, ale zároveň strašidelně krásný. Objetí ve smrti, jeho něha se vznáší nad troskami, aby se nás dotkla tam, kde jsme nejzranitelnější. Klidně nám říká: už nikdy více."

V Taslimě vyvolává pocit zmatení: "Pokaždé, když se na tu fotku podívám, cítím se nepříjemně - pronásleduje mě. Jako by mi říkali: 'Nejsme číslo, nejsme jen levná pracovní síla a levné životy. Jsme lidé jako vy. Naše životy jsou cenné jako ty vaše a naše sny jsou také cenné'."

Časopisu dále řekla, že zoufale pátrala po tom, kdo jsou ti dva lidé, ale nenašla žádnou stopu: "Nevím, kdo to je ani v jakém vztahu byli."

Není pochyb o tom, že fotografie bude figurovat v popředí velkých fotožurnalistických soutěží v příštím roce, až se bude bilancovat mezinárodní zpravodajství posledních měsíců. Zdá se, že je to dokonce něco potřebného, protože následky této tragédie (možná by bylo správnější slovo "zločinu") by neměly dřímat pod troskami. Byl by to způsob, jak utišit Tasliminu nejistotu:"Obklopen těly jsem v posledních dvou týdnech cítil obrovský tlak a bolest. Jako svědek této krutosti mám potřebu se o tuto bolest podělit se všemi. Proto chci, aby tuto fotografii viděli všichni."